|
V reportáži o firmě Pragosound jsem si stěžoval, jak
je těžké psát reportáž o firmě, pro kterou jsem bezmála čtyři léta pracoval.
To jsem ale ještě netušil, že se na pořad našeho cyklu dostane i můj první
zvukový guru (rozuměj: něco mezi učitelem a polobohem), Jarda Horyna. Nevím,
zda se vám někdy naskytla příležitost vyzpovídat poloboha, ale vězte, že pro
smrtelníka je to práce příjemná a těžká.
Ty jsi, pokud vím, studoval na ČVUT obor elektroakustika. Odtud vede tvá
cesta ke zvukařině?
To jsem sice studoval, ale cesta za mixpult vedla jinudy, a to přes muziku. K
muzice jsem se dostal na gymplu, kde jsme si založili takovou kapelku, a tam
mě to začalo bavit. A ta zvukařina vlastně byla východisko z nouze. Mně se
totiž strašně dlouho nechtělo na vojnu, a když jsem tam konečně šel, bylo už
mi tolik, že když jsem se vrátil, už mě jako hráče žádná kapela nechtěla. A
tak jsem začal dělat zvukaře.
Takže v tvém případě zvukařina nevzešla ze záliby v elektronice?
No máš pravdu v tom, že tohle povolání dřív bylo hodně o kutilství, ale
ty doby jsou dávno pryč. Dneska není problém cokoliv koupit, takže dnešní
zvukařina je spíš o "muzikanství" respektive o hudebním citu.
Neříkej, že jsi v předrevolučních dobách nekutil?
Ne, nijak zvlášť. On to většinou vykutil někdo jiný a já jsem to pak
používal.
Jak to tedy s tebou bylo po vojně? Kolik ti vůbec bylo let;?
Bylo mi asi pětadvacet. Po vojně jsem začal jezdit s aparátem Pavla
Kristka. To byl takový človíček, který vlastnil aparát, a protože s ním moc
neuměl, půjčoval si vždycky zvukaře. Takže on byl ten "byznysmen" a
my s jeho aparátem jezdili pod agenturou za obvyklé honoráře. Bylo to veselé,
protože člověk musel mít na každé agentuře umělecké papíry, takže jsem třeba
dělal asi pětkrát přehrávky - normálně jako muzikant.
To hození do vody bylo docela dobré. On Pavel Kristek byl jako obchodník
docela šikovný, takže jsme jezdili asi s dvaceti kapelami najednou a to třeba
pětadvacet koncertů za měsíc a z toho skoro každý koncert byl s jinou skupinou.
Tím pádem byl člověk nucený naučit se repertoár řekněme dvaceti souborů, aby
věděl, co se bude na jevišti dít. To bylo sice docela těžké, ale zase jsem se
tam za prvé hodně naučil a za druhé, když jsem se pak osamostatnil, měl jsem
už docela velkou klientelu.
S jakým jste tenkrát jezdili výkonem?
Vcelku na dnešní poměry s malým, tenkrát to byly dvě až čtyři
třistawattové bedýnky na každé straně.
Co bylo tím impulsem, že jsi se po třech letech osamostatnil?
Dostal jsem nabídku od kapely, že by mě brali jako zvukaře, ale že
nechtěj platit Kristkův aparát, tak jsem si něco půjčil, něco koupil a jelo
se.
Takže tvůj první aparát? Co to bylo?
To byl takovej mixák, říkali jsme mu "Krausofón", tedy podle
jeho výrobce. Kraus, to byl pán, který hodně publikoval o těchto věcech do
Amatérského rádia, a ten mi asi za bratru deset tisíc postavil mixák. Tenkrát
to pro mě byly obrovské peníze. Pak jsem měl nějaké středovky osazené Fane,
na tom po čtveřici HF50 a pod tím vším basovky Martin "Y". To se
naskládalo do avie a jezdilo se. No a pak přišla revoluce.
Předpokládám, že jsi po otevření hranic spoustu věcí přikoupil...
Je to paradox, ale přesně naopak. Bezprostředně po revoluci vůbec nebyly
kšefty, lidi měli úplně jiné starosti. Jediné, co jezdilo, byly estrády a
striptýz. Tím pádem se nedalo jinak, než že se prodal velký aparát, všechno
se zmenšilo a nechaly se jenom malé bedýnky. Místo avie se koupil vozík za
osobák. Po čase se díky desetiletím hladu pomalu začaly rozjíždět i country
kapely, což už bylo rozhodně veselejší.
To byla asi doba, kdy jsem s tebou začal jezdit i já, protože striptýzy si
už nepamatuju.
No to bylo tak tři nebo čtyři roky po revoluci. Kdy byla revoluce?
Osmdesát devět? Tak to mohlo být tak devadesát dva nebo devadesát tři. První
přišla nabídka od Zelenáčů a pak Taxmeni, Pavel Bobek, Nové Schovanky, Pony
Expres, Greenhorni a další.
Myslím, že ti tahle klientela vydržela dodnes, je to tak?
Je. I když nelze říct, že bychom se na country nějak specializovali,
například jedna z největších akcí, které jsme dělali, je loňský koncert
skupiny Stromboli na výstavišti v Plzni. V současné době ale nejvíc
spolupracujeme s Lenkou Filipovou, Honzou Nedvědem a Vlastou Redlem.
(Mezi tím nás přerušil Jardův nutný telefonát.)
Kde jsme skončili?
Myslím někdy v roce 1994, kdy jsi ty jezdil mimo jiné se Zelenáči a já šel
na vojnu. Poslední co si pamatuji, je, že těsně předtím sis koupil nový
mixpult.
Jasně, to byl můj první Allen&Heath. Tou dobou jsme se dostali ke
spolupráci s Vlastou Redlem a to byl pro nás zásadní zlom. Do té doby se
jezdilo vlastně jen s relativně malým aparátem, ale Redlova muzika, to je
něco mezi folkem a bigbeatem. Najednou začal být potřeba větší výkon. Chvíli
jsme to tak nějak pytlíkovali s půjčenými bednami, ale pak neodvratně jednoho
dne muselo nastat zásadní rozhodnutí - tedy koupit pořádný poctivý aparát. To
bylo zrovna v době, kdy se do republiky vrátil Jirka Krampera a rozjel v
Milevsku stavbu aparátů pod značkou Class A, čímž nám vlastně vytrhnul trn z
paty. Takže se koupily Class A, které máme dodnes, a jsme s nimi velmi
spokojení.
Class A si podle mého získal pověst spíš bigbeatové bedny, jak se ti s ním
hraje, řekněme, folk a country?
Tenhle aparát má obrovskou výhodu, že jednak hraje všechny frekvence,
nemá "díry" v kmitočtovém spektru a taky na slovíčko poslouchá.
Můžeš z něj dostat zvuk, jaký chceš. To je fajn právě na ty jemné folkové
věci, kde potřebuješ mít probarvené kytary a dobře srozumitelný zpěv. Zrovna
tak dobře s tímhle aparátem můžeš hrát bigbeat, protože má dobré hutné basy,
takže já jsem s ním opravdu hodně spokojený. Nejvíc se přednosti a
všestrannost beden Class A projeví třeba na festivalu, kde se ti po hodině
střídají kapely různých stylů a různého zvuku.
Byly doby, kdy jsi festivaly odmítal dělat, proč jsi změnil názor?
S festivaly jsem začal ze dvou důvodů. Jedna věc byla ta, že Jirka Mašek
začal dělat festivaly, ale neměl dostatek aparátu, zatímco my jsme si s Class
A mohli dovolit uhrát i velké amfiteátry. Druhá věc byla, že Vlasta (Redl)
řekl, že nebude jezdit po festivalech, když já tam nebudu. A tak jsme začali
dělat i festivaly. Hanýžka (Jardova žena - pozn.aut.) se naučila dobře
"bedňačit" . vlastně dneska se tomu říká "pódiový
technik", takže dobře pódiově techňačit. Prostě zapojit kapelu na
jevišti za pět minut tak, aby hrála a nebyly dlouhé prostoje.
Jaký máš tedy dneska výkon?
V současnosti máme bez odposlechů 10 kW Class A, pro normální ježdění,
rozdělených do dvou aparátů po pěti kilowattech. K tomu je tu ještě menší
aparát pro menší akce v malých sálech a nebo tam, kde je potřeba jenom
přizvučovat. S tímhle malým aparátem děláme třeba Patrolu, což je taková
staropražská muzika, něco jako Šlapeto.
Co se pultů týče, stále jsi zůstal u stejné značky?
Jasně, s prvním Allen & Heathem byly výborné zkušenosti, takže jsme
mimo jiné i díky dobré ceně zůstali věrni téhle značce. K první GL3, kterou
si pamatuješ, přibyla nová GL 4000 a ještě k malému aparátu mám Wizarda. Ten
má v sobě i efekty, takže k němu vozíme jenom malý rack s ekvalizéry. U velkého
aparátu s GL 4000 mám rack vybavený efekty Lexicon, ekvalizéry Sabine Power-Q
a AKAI, dynamikou DBX a odvazbovači na monitory Behringer.
Kolik děláš cest pro odposlechy?
U všech aparátů dělám běžně čtyři, ale vzhledem k tomu, že pult GL 4000
má deset aux sběrnic, tak můžu udělat až osm. Ale jak říkám, běžně dělám
čtyři, a pokud je třeba víc, tak spíš stavíme pódiový mixpult zvlášť, jenom
na odposlechy. Totiž já to mám udělané tak, že můžu postavit prakticky
libovolnou sestavu pultů, řekněme GL 4000 jako monitorák a GL 3 jako master
nebo opačně. Další věc je, že tyhle pulty mají možnost interního propojení
systémem Syslink, takže se třeba GL3 dá rozšířit například ještě o Wizarda.
Používáš u toho Sabine Power-Q systém automatického nastavení sálu? Tedy
mám na mysli automatické měření přenosové charakteristiky měřícím mikrofonem
a následné automatické nastavení ekvalizéru.
Ne, nic takového. Tato metoda nepřináší zpravidla dobré výsledky, protože
k nastavení počítá pouze s energií zvukového spektra, nikoliv s poločasem
dozvuku, který má na výsledný zvuk stejný vliv. Jediné, co nechám dělat
automatiku, je vyřezání vazeb. A protože ten zvuk je potom sice čistý, bez
vazeb, ale není příjemný na ucho, tak dodělávám ekvalizaci podle ucha na
třicetipásmovém ekvalizéru, co je v Sabine. Ještě předtím nechám nahoukat
vazby mikrofonů proti odposlechům a teprve, když je srovnané jeviště, tak už
s najetými monitory dělám předky.
Má cenu ptát se tě, jaké používáš mikrofony?
Asi ne, v podstatě nic zvláštního. Shure SM 58 na zpěvy, betu 57 na
nástroje, betu 52 na kopák, AKG C3000 na overheady, na virbl buď betu 87 nebo
SM 57 a na kotle klipsny Sennheiser e604.
Na kopák sis oblíbil betu 52 namísto obligátní D112?
Určitě, protože beta 52 je už udělaná tak, aby na tom kopáku hrála dobře
a nemusí se s ní kroutit na korekcích jako s D 112. Ale to už je věc mého
vkusu, jinak záleží spíš na zákazníkovi. Když chtěli Stromboli a Abraxas do
kopáku D 112, sehnaly se a daly se tam D 112.
Zvukový park jsme už probrali, ale ještě jsme nemluvili o světlech. Jak se
s časem rozrůstal tvůj světelný park? Nepřibral jsi k němu ještě pódiovku?
Jestli myslíš support, tak nepřibral. Jednak si nemyslím, že by to bylo
potřeba, protože supportů je v republice několik a většina z nich stojí a
jednak support je poměrně nákladná záležitost na pořízení, ale hlavně na
lidi, které musíš chtě nechtě zaměstnávat. Takže jednoduše support
nevlastníme. Světelný park jsme oproti dobám, které pamatuješ, přeci jenom
trochu rozšířili, i když zásadní inovaci teprve připravujeme. V současnosti
máme jen šestnáct PAR lightů ovládaných z pultu přes stmívače s DMX, ale
napřesrok chceme světelný park zásadně obohatit. Zatím je to ve stavu, kdy
mám nakoupené trasy, digitální pult, výkonné DMX řízené stmívače a budeme
stavět most, kupovat velké stojany a rotační hlavy. Nechceme ale konkurovat
firmám, jako je Pragosound nebo AV Centrum, ani ve světle ani ve zvuku. My se
stále počítáme do takové té kategorie malých firem, což pro nás to má tu
výhodu, že si žijeme svůj život a nejsme otroci firmy.
Jak často je třeba opravovat věci z aparátu?
Pořád je něco, aparát tím, že jezdí, je vlastně tak trochu živoucí tvor.
Zrovna teďka tady mám na stole jednu bednu, kde se utrhnul silentblok.
Silentblok?
On Krampera to má udělané tak, že aby se nepřenášely mechanické otřesy
mezi bednou a elektronikou například při převozu, tak celá elektronika leží
nebo visí na gumových silentblocích. No a minulou sobotu jsme zvučili pivní
slavnosti, kde bylo asi na dva tisíce notně se bavících lidí a nějaká parta
opilců nám tam shodila jedno Class A.
(V tom do rozhovoru vstupuje Hanýžka, Jardova žena a technik.)
Hanýžka: To mě vždycky mrzí, že lidi si myslí, že zvukař je tam za
posledního joudu, kterému ten aparát spadnul zadarmo z nebe, a že ta technika
stojí pár šupů. Nikdo si neuvědomí to, že všechny ty věci stojí poměrně dost
peněz a samozřejmě shánění a práce. Kolikrát je třeba závady řešit třeba po
nocích, aby se ráno mohlo jet dál a o to víc člověka zamrzí, když ten opilý
dav má nepochopitelnou touhu nadzvednout pódium a shodí na zem
padesátikilovou bednu. Tentokrát to naštěstí dopadlo jen nějakou relativně
jednoduchou manuální opravou, ale třeba minule to byl zvukovod za tři tisíce.
Já si pamatuju, když Jardovi na taneční zábavě shodili do pultu pivo.
Hanýžka: No, to byla škoda za padesát tisíc. Ale to jsou ty zábavy, na
koncertech si nic takového naštěstí nikdo nedovolí. Třeba letos se na Country
fontáně strhla průtrž mračen, takže bylo třeba všechno povypínat, aby v tom
dešti někde nezatekla voda třeba do zásuvek. Když voda opadla, tak jsme to
dávali dohromady, ale normálnímu divákovi prostě nevysvětlíš, proč to nehraje
hned a proč vůbec to bylo třeba vypnout, když oni jsou pod střechou.
Jarda: To se nám stalo vloni na Portě. Uklidili jsme aparát, vypnuli
380 V, ale kluci z přenosového vozu tam nechali pod proudem jejich 220V
vedení. Na pódiu bylo pět čísel vody, takže Zdeněk Altynski, který šel
zachraňovat věci z pódia, dostal pecku. Když jsem to po dešti říkal tomu
klukovi z přenosáku, tak mi na to povídá: "Jé, to jsem ale blbej,
viď?"
Naštěstí Kramperův aparát je skutečně "blbuvzdornej", takže zatím
jsme po dešti vždycky všechno zprovoznili. Ostatně, když na Konopišti udeřil
blesk a Mašounovi vyhořely zesilovače, Class A z toho vyšly jenom s přepálenými
pojistkami. Takže si myslím, že nás už nic nemůže překvapit.
Nemrzí tě trochu, že při ozvučování za sebou nemáš žádný hmatatelný
výsledek? Mám tím na mysli věc, kterou bys mohl vzít, ukázat a říct
"tohle jsem udělal já"?
Takhle jsem o tom popravdě řečeno nikdy nepřemýšlel, takže asi ne. Ono
když se povede koncert a odchází z něj řekněme tisíc spokojených lidí, je to
tak skvělý pocit, že už se dá skoro nahmatat.
S přáním mnoha dalších hmatatelných pocitů jsem se s Jardou Horynou a jeho
ženou Hanýžkou rozloučil a spěchal domů. Spěchal proto, abych i vám skrze
stránky Muzikusu zprostředkoval alespoň něco moudrosti svého dávného
zvukařského guru.
|
