Terra Australia & Aotearoa
(Jižní Země & Země Dlouhého Bílého Oblaku)

 
 ZPRÁVA ZE SLUŽEBNÍ CESTY
 
  
Já asi nepojedu, kluci, nestihnu to, mám propadlý pas,  
 pravím zpola vážně někdy v prosinci... 
 Ale nakonec jsem všechno stihl, a tak jsme se jednoho krásného lednového dne 
 konečně nakufrovali v Praze do letadla a vyrazili po třech letech opět do Austrálie,  
 tentokrát přes Hong Kong, s malou zastávkou na pivo v Londýně.

V Praze v noci napadl první sníh a tak jsem - odevzdávaje na Ruzyni do úschovny  
 kožich - cynicky podotkl : nejvyšší čas uletět.  
   
 Je velmi těžké popsat útrapy mezikontinentálního letu,   
 v letadle nejde dělat v podstatě nic, můžete se leda opít a spát a nebo si vybrat   
 jeden z třiceti filmů (z nichž většina je v čínštině))) a koukat na něj desetkrát dokola.  
 Ale ať děláte co děláte, cesta se stejně táhne jak sopel.
 Někde nad Omskem, nad Sibiří, jsem zasalutoval dolů Jágrovi a převlékl jsem se do kraťasů.  
 Příprava na tropické počasí, říkal jsem si, vzpomínaje na teplotní šok minule v Malayisii.   
 Ale asi jsem musel chybět ve škole, když jsme brali Hong Kong, protože místo očekávaných  
 tropických teplot bylo venku s bídou 18°C a k tomu čerstvý vítr od moře... a tak první věc,  
 kterou jsem si v tomto impozantním městě koupil, byla heboučká teplá flísová bunda. 

  
   
 Hong Kong je velký asi jako New York, ale Asiaté nejsou tak potrhlí a tak je tam  
 o poznání klidněji. A protože celý Hong kong je vlastně China Town,   
 k čínské kuchyni, kterou milujeme, to zde není nikdy daleko.   
 Jsou zde běžné restaurace, kde vám připraví jakékoli zvířátko.   

Když ovšem nerozumíte čínsky ani pepř, a vyberete si něco co jste nechtěli,    
 může se vám snadno stát, že budete u jídla koukat jako sůva z nudlí.

 Hong Kong je velkolepý,

plný milých, ochotných a usměvavých Asiatů. Též o přítulnosti Asiatek     
 kolují četné fámy. Skromný pokojík, kde jsme několik nocí bydleli,

však byl svědkem pouze jediných orgií, onoho večera, kdy si Samson se Slávkem      
 přitáhli do postele dvě Vietnamky. Je-li vám více než 18 let, klikněte si pro      
 zvětšení indiskrétního snímku níže.

Z Hong Kongu do Sydney je to sice ještě pořád asi jako z Prahy do N.Yorku,
ale po těch patnácti hodinách letu už to člověku přijde všude docela blízko.
V Sydney už to ale, prosím, na kraťasy bylo, ani v noci teplota neklesala pod 28°C.
Na letišti čekal Jožin s Líbou... asi jim to minule nestačilo... a tak jsme jeli k nim.

Letadlo na Nový Zéland nám mělo letět až za tři dny, takže nás teď podle plánu čekaly
"tři dny v Sydney", jak tomu odborně říkáme. Tentokrát jsme však překonali i rekord z minule,
nikdo z nás totiž nevytáhl za celé tři dny paty z Jožinova dvora. A proč taky ?

Když už naše návštěva u Skaličků začala třetího dne obrazně i doslova
poněkud zapáchat, začali jsme si balit bágly k odjezdu na Nový Zéland.
Když však Jožin s Líbou viděli, že si půlku zavazadel necháváme u nich,
neboť je na Zélandu nebudeme potřebovat, začali viditelně měnit barvu do zelena.
Slávek povídá - tři tejdny utečou jak voda a jsme tady zpátky, načež Líba omdlela,
takže už nezaslechla, jak dodávám - a pak už nás nic nerozdělí.
Ale slyšel to Jožin, který dělal, že se holí, a z jeho krku vytryskla krev.
 

Víte, kdo tomu na Zélandu velí ?

Maor Terazky !