|
kapitola I.
Je tady podzim, přátelé,
čas depresí...
...čas, který
snad ani úspěšný zemědělec,
vzdor hangárům plným řepy a
kukuřice, které mu přinesl,
nemůže
upřímně milovat.
A kdoví, třeba ano.
Nevím.
Mé srdce nevyrostlo v řepném lánu, ale kdesi na horách.
A tam podzim přináší hlavně olověné mraky nalité trakaři
a kravskými lejny,
a do duší nás horalů se vkrádá nostalgie a
stesk po mnohem bezstarostnějších
jarních a letních depresích.
Co je mi platné, že už léta v horách nebydlím a že jsem si
v úrodné nížině také nasysloval
plný sklep...
srdci neporučíš.
A co ty barvy,
náš milý poeto, co tvůj jemnocit... jako bych vás (a přesně vím které) slyšel
se ptát...
Ano, nejsem slepý, dovedu před tou krásou strnout v němém úžasu...
zrovna dnes - například - zuřivý vítr mi přilétl na dvůr utrhnout poslední
nádherný veliký bílý květ plaménku,
který...
  
ale nepředbíhejme.
Slíbil jsem přece, že napíšu, jaké bylo u nás léto, ne
?
Tak s chutí do toho. A protože léto pro mě začíná dnem,
kdy vmetu do skříně svetr se slovy "udav se s ním !" ***,
musíme se vrátit o celý
neuvěřitelný půlrok zpátky.
***rozuměj - už
ho nebudu potřebovat, ty jeden hnusný mole,
cos mi sežral
rukavice od holky, která... (vždyť ani, chudák, neuměla plést
!)
Tehdy se totiž
kapela po roce a půl konečně zase sešla u Michala v Černé Hoře,
aby  začala zkoušet na blížící se jarní šňůru. Byl konec
dubna, ale nic tomu nenasvědčovalo, zejména teploty ne, poznali
jsme to
až 28.-ho, podle Pepových narozenin.
Bylo nám jasné, že
nemáme šanci za dva týdny nacvičit zbrusu nový koncert a
tak jsme se rovnou zaměřili na exhumaci starších, ještě starších
a již docela zapomenutých kousků. Každý napsal svůj seznam
písní, které by hrál rád a pak jsme vybrali ty, na kterých
jsme se shodli. A začali jsme to zkoušet, doslova. Bylo zábavné sledovat se navzájem při lovu ztracených tónů,
často i tónin, rytmických figurek, akordů, modulací
a - nač to zapírat - často celých slok.
Vzrušující práce !
Připadali jsme si
jako kroužek mladých paleontologů, kteří nalézají stále další
a další části obrovského dinosaura (Pane profesore, pane
profesore, tady je další obratel ! To musel být ale  ocas, viďte
…to snad ani není možný, že po světě běhalo takové hovado
!)
(Stálo by za
samostatnou studii porovnat, jak velký kus cesty vpřed - na rozdíl
od nás - urazily některé ty písně za dobu, kdy je
nikdo nehrál. Ale kdo by tomu rozuměl ?)
Kdo nezažil,
neuvěří, ale když se vám po pár dnech trápení začnou konečně
linout zpod rukou ty správné zvuky, je to jakoby se k vám po
letech vrátila milovaná (milující) bytost, kterou jste ztratili.
Je to opravdu skvělý pocit, být zase se svými písněmi… a být přitom s přáteli, kterými bychom se bez
nich asi nestali.
Posléze, asi po pěti dnech, když už znovunalezené kostry
mastodontů začaly stát pevněji na zadních, došlo i na písně
nové, a též na ty, které sice nové nejsou, ale na jevišti se
nikdy nehrály. Tyhle chvíle má ostatně asi každý muzikant
nejradši, protože tehdy se náhle z řemeslníka stává na chvíli
architekt, a když to jen trošku umí, často i Umělec !
A tak jsme si to asi týden užívali a celé dny se hrálo,
až nám z toho trochu už i
hrabalo, jak se můžete přesvědčit kliknutím na známého
teroristu. Skončilo MS v hokeji (Bože, ta Kanada !), a po pár dnech
volna doma  jsme sbalili kufry a vyrazili do světa.
Říkal jsem Karlovi (Jiříček,
manažer), že
není moc šťastné začínat šňůru festivalem, a navíc v půl
druhé v noci, ale argumentů pro bylo víc. Konopiště zvučili
naši (Jari a Hanýžka Horynovi) a bylo to po cestě do Rakovníka,
kde jsme druhého dne (lépe řečeno téhož dne) původně měli
začít. Karel, starý pragmatik, řekl dále (volně přeloženo)
„stejně už tam budou o půl druhé všichni mrtví, a Horyni si
aspoň vyzkoušejí ty nové vály“…
zpět
|
