A tak jo.   Ale !   Už když pro mě večer přijel Pepa a ve dveřích místo pozdravu zašeptal „nemůžu mluvit“, docela jsem znejistěl… přece jen jsem na podobné akci už skoro tři roky nehrál. Cesta po dálnici potmě v lijáku mě také nijak neuklidnila, a trochu jsem ožil až když jsem viděl na Konopišti celou partičku pohromadě. Karel (Macálka) je mi v podobných situacích velkou oporou, což vnímám jsko dar z nebes. Toho jen tak něco nerozháže, pochází totiž z Prahy. Objal mě a povídá „Vlastíčku, já se tak těším, až to do nich nakouříme“, a já pravím „Jozef umírá“, a on „tak si dáme richtár Ovsin zomrel“, a tím to pro něj zhaslo. Dole v podpalubí jsme pak sehnali nějaké dva mladé doktory, kteří Pepovi v záchrance píchli půllitr nějaké infúze a šli jsme hrát. Nesměle jsem ještě navrhl, když jsem viděl ten liják, že bychom snad mohli vypustit ty dumky a zahrát radši nějaké starší kravály, ale David rázně zavrtěl hlavou „hovnóó, zahrajem to jak to umíme“. A tak jsme hráli, nijak zvlášť špatně, ale liják bubnoval, nám na střechu, lidem na deštníky a kapuce, Horynům na stánek nad pultem, a tak, až na malé výjimky, nikdo nejspíš neslyšel nic. Když jsme dohráli přídavek a stáli za jevištěm, potlesk už slábnul, lidi byli totálně zmrzlí a vesměs měli dost, ale pořád ještě bylo zřetelně slyšet skandování menších skupinek, které nevypadaly na to, že by chtěly prodat kůži jen tak lacino… a tak jsem se už už chystal, že tam ještě vlezu, když za námi přidrkotala ve tváři již modrající Hanýžka, naše světluška, která celý den běhala v tom ledovém dešti od zvuku k pódiu a zpět a střídavě přikrývala plachtami bedny, zesilovače, spoje káblů apod. …a tato žena, která vydrží dvakrát tolik, co nás zbylých sedm mužů dohromady, pronesla potichu mezi cvakajícími zuby „kluci, prosím, už ne, já už nemůžu, my to budem ještě dvě hodiny balit… “ a já jsem se podíval na Pepu a řekl jsem Konec Šmytec Dost, a tak skončilo naše první vystoupení na naší velké jarní šňůře. Dole v bufetu mi pak mé selektivní ucho vytáhlo z šumu muzikantských hovorů větu ,,to víš, ti přidávat nebudou, ti už lidi nepotřebujou", a dodatečně jsem si pak musel přečíst v jakýchsi novinách, že jsem namistrovaná hvězda, která si neváží diváků atd. atd., ale já vím své : hráli jsme ze všech kapel nejdéle (hodinu a půl), a na mém místě by se tak zachoval každý... určitě aspoň Mirek Dušín, ale ten by to nejspíš jěště zkrátil.  

Po čtyřhodinovém zoufalém bloudění po areálu zámeckého parku a okolí jsme konečně s Davidem našli hotel, kde jsme měli spát (nejmenoval se Stará Myslivna, jak napsal Karel Davidovi na lísteček, ale Nová myslivna - hle, jedno slůvko !), a před odjezdem do Rakovníka jsme si přece jen trochu schrupli, ale nestačilo to ani na to, abych se zbavil nervozity, se kterou jsem odjížděl z domova, natož na vyprchání vzteku na Karla, že nás takhle oslabil hned první den. „Já se prostě MUSÍM VYSPAT, protože když se nevyspím, tak nic nezazpívám, a když nic nezazpívám, tak jsme všichni v pr…i, dovedeš to vůbec pochopit, idiote“ křičel jsem hystericky, kopaje přitom do dveří, za kterými dělal že spí.  

Odpoledne jsme se omluvili za výtržnost, zaplatili škodu na dveřích, nasedli do auta a jeli do Rakovníka. Zamířili jsme k dálnici, ale ještě před přivaděčem provoz zhoustl a nakonec úplně zastavil. Byla totiž pořád neděle, a zácpy se vracely do Prahy. Otočili jsme to zpátky a s mapou na klíně jsme se vydali neznámými okreskami

 (kráceno)

 a asi 3/4 hodiny před koncertem jsme dorazili na místo. V baru vedle divadla už na mě čekalo na stole jídlo, tak jsem do toho třikrát kousnul a upaloval do šaten. Stihl jsem se dokonce i vysprchovat, ale to bylo vše. Bylo mi prachmizerně, klepal jsem se hrůzou, že nic nezahraju, a taky jsem nic nezahrál. V „Láska je“ se mi tak zapletly třesoucí se prsty, že jsem musel na pár vteřin přestat hrát, v úplně nejcitlivějším místě. Kouzlo bylo pryč. Nemělo cenu dále zapírat, a tak jsem lidem všechno prásknul. Byl jsem z toho tak rozhozený, že jsem se ani v těch nejzběsilejších pasážích nedostal do žádného „ajfru“ (čti nadšení, euforie, amok). Kupodivu, lidi po nás nic neházeli, ani neodcházeli… Dokonce jsme snad i cosi přidávali. Smutný konec sebevědomí. Řekl jsem těm lidem, že to mají u mě… obávám se jen, že potrvá hezkou řádku let, než dostaneme příležitost spravit si v Rakovníku reputaci. Ale já se tam jednou vrátím. Našetřím si na to, i kdyby mě tam nikdo nepozval. A mám k tomu i lepší důvody, jak se brzy dozvíte.

Po špatném koncertě se kapela obvykle rozprchne, a tak se i stalo. Já jsem bloumal po barech s Rockerrem, ano, to je ten šťastný výherce volňásků za název „Švanda bubák“ (Nové Strašecí), který se mně snažil přesvědčit, že to „nebylo zas tak špatný“, čemuž jsem, za vydatného zalévání, rád na chvíli i uvěřil. Když jsme se rozloučili, chodil jsem nazdařbůh vylidněným městem, až mi byla taková zima, že jsem vystřízlivěl a začal přemýšlet, jak najdu hotel, když neumím najít ani taxík. Pak jsem si představil, že jestli se nevyspím, čaká mě to zítra zas, vzchopil jsem se, zavolal jsem na policii a požádal o pomoc. Vysvětlil jsem hlasu, který se odmlčel na druhém konci, že je mi zima, a že nemám ponětí, kde by ten hotel mohl být. Řekl jsem jim taky že mám strach, že když se zase nevyspím, jako včera, že budu muset Karla zabít, a oni se mnou budou muset celý den sepisovat protokol. A že je jejich povinností zabránit zločinu, ke kterému se schyluje. Byl to asi můj zlomený hlas bez energie, který ty policisty přesvědčil, že to myslím vážně. Podrobili mě krátkému výslechu, při němž se hlasy střídaly. Pak si nechali popsat okolí místa, kde stojím a za dvě minuty byli u mě. Odvezli mě před hotel a s úsměvem mi popřáli dobrou noc, jako staří přátelé. Ještě dlouho jsem se za nimi díval. Řekl jsem jim cestou, že ještě před čtrnácti lety bych si věru dobře rozmyslel, zda si v takové situaci stopnout hlídku VB.  Než jsem usnul, zavzpomínal jsem si na ty staré hnusné rudé časy, kdy se i malé děti musely učit lhát, protože každý, kdo nelhal, byl nepřítel všeho pracujícího lidu, kdy se toho více muselo než mohlo, a ještě více nesmělo, a kdy se policajtů museli bát hlavně slušní lidé, a trochu jsem se za sebe zastyděl za to jak vyvádím. Za svoje deprese, za svoje zklamání z toho, že jsem dnes dost patřičně neoslňoval… A co když tady prostě žijí takoví lidé, že to všechno v pohodě chápou, kromě mého debilního zklamání ? Kde už by jinde měli žít, když se tu i policajti ve čtyři ráno usmívají ? Kruci, ne včera, ale dnes jsem se choval jako namistrovaná hvězda, která neunese tíhu neslávy. Před spaním jsem si potmě zapsal na jakousi účtenku :

Ty si teď přece, Vlastimile, můžeš dělat co chceš ! A ty to dělat  BUDEŠ ! ! !

A tak jsem si paradoxně z Rakovníka odvezl nejsvětlejší okamžik celé šňůry, smíření se sama se sebou a odjel odtud jak se na komedianta sluší, bez trpkosti a s úsměvem. Vzpomínka na to mě pak mnohokrát přenesla přes různé nástrahy a zkoušky a vlastně jen jednou jsem ji pustil z hlavy a dopadlo to – ale o tom později. Přesto, pro jistotu : Díky Bohu za Rakovník. (Také na toto téma bych zřejmě uměl napsat filozofickou úvahu, o tom, jak to špatné, co nás potkává, vždycky přichází ve správný čas, aby se pak mohly věci odvíjet lépe, pokud jsme schopni si z toho něco vzít... ale není na to čas, spěcháme přece na koncert !)