kapitola IV.

Litomyšl - Žďár

Jak tak pozoruju, popsal jsem deset stránek, a nejsme ani v půlce května, tak takhle by to nešlo, milí čtenáři, to bychom se léta nedočkali ani o Vánocích.

Naštěstí se nyní nabízí příležitost vyprávění trochu akcelerovat, počínaje Litomyšlí se totiž na šńůře nedělo celkem nic zvláštního,
a pokud ano, tedy nic, co by stálo za zveřejnění,
anebo ještě lépe řečeno -
nic, co bych se zveřejnit odvážil.
Naší Slavné Skupině s každým dalším povedeným koncertem narůstala
větší a větší ramena, což se sekundárně promítalo i do nočního života
- když už je člověk jednou tak báječný, zkrátka skvělý,
tak si přece nebude sám ten den krátit, například
zbytečným spánkem, to dá rozum. 
Proto snad stojí za zmínku koncert v Praze, na sídlišti v Opatově,  
ze kterého jsem měl také velké bobky (v Praze žije nejvíc novinářů !)...
a faktem je, že jsem před ním oka ani nezamhouřil, možná snad přimhouřil,
ale díky Petrovi Zapletalovi, který mi na pár hodin zapůjčil svoji rohovou vanu plnou vřelé vody, to, kupodivu, nebylo ani na hlase téměř znát. 
Byl to naprosto senzační koncert.
 
V Praze se, paradoxně, hraje hrozně dobře, nevím, jestli jen nám, co vyvážíme do té naší hlavní stolice i v muzice jakési názvuky poctivého smradu venkova... (odkud se většina Pražáků do Prahy přistěhovala)... anebo jestli je to tím,
že už tam viděli ledacos, a tak je pohled na různé excesy tolik nedráždí,
jako v menších městech a vesnicích, kde se na nás někdy,
když začnu spontánně šílet, dívají trochu podezíravě, jestli jsme si tam z nich náhodou nepřijeli dělat prdel. To už je potřetí v této reportáži, co jsem musel použít toto slovo ! To je tedy úroveň... a just  

PRDEL    PRDEL    PRDEL !

ENTER                                         EXIT

navíc vím, že přijdou v této reportáži momenty,
k jejichž popsání budu potřebovat ještě daleko silnější výrazy...
Ale Spisovatel, tak jako Skladatel, Hudebník či Básník, zkrátka Umělec,
ten toho musí obětovat mnohem víc, než jen svoji chimérickou dobrou pověst, aby se v jeho díle zjevila vůbec nějaká trocha Pravdy,
kterou stojí za to vytroubit do světa. 

Naše šňůra pokračovala vystoupením ve výletní restauraci U letců, o kterém kdosi napsal do knihy návštěv, že bylo z mé strany mdlé a bez šťávy,
s čímž nemohu ani za mák souhlasit, ale budiž. 
V hospodě se v podstatě vždycky hraje blbě, do hospody
musíte mít "hospodský repertoár", a ten my nemáme.
To je celý problém, jsou divadelní hry, které se dají hrát v hospodě, a výjimečnému publiku s velkou dávkou fantazie se dá za určitých okolností v hospodě zahrát snad i nějaký ten Ibsen. (???) Když jde pořadateli hlavně o to, aby se vytočilo co nejvíc piva a prodalo co nejvíc kuřat a klobás - ale pozor, taky o to, aby byla pohoda - není možné mít úplně ortodoxní koncertní ambice. Já tam hraju rád právě proto, že ta očekávání ze strany diváků jsou tam mnohem vstřícnější, jak už to tak v hospodě snad má být, a tak si často člověk
zahraje i sobě, více pro radost, a méně na efekt.  
Snad nikam jinam na nás nedorazí tolik známých, většinou
muzikantů ze spřátelených hradeckých kapel, jako právě na zahrádku k letcům.
Připadám si vždycky jako kdybych hrál někomu na narozeninách. (Obvykle se taky ihned po koncertě vynoří někdo, kdo je má.)A kvůli tomu se tam vlastně jezdí. Proč bychom to jinak dělali ? WC tam není, voda, šatna, nic... Může se vám tam klidně i zastesknout po nějakém "normálním" hraní... 

A nejspíš jsme po koncertě skutečně trochu i remcali, protože hned druhý den jsme v Táboře dostali po čem jsme toužili. V divadle je to přesně naopak - auditorium sedí v číslovaných sedadlech s opěradly (v první řadě pan starosta s chotí) a napjatě naslouchá, a ať se odvážete sebevíc, ostrůvky svátečních obleků udržují zbytek publika na uzdě, takže když se někdo odváží po zvlášť povedeném bigbítu zavýsknout, nebo nedejbože zapískat, je zchlazen tázavými pohledy, a po příští písni už si to raději rozmyslí. Koncerty v táborském divadle jsou proto vždycky velmi upjaté (ale zase o to více vyniknou ty jemnější práce), a obvykle až zcela na závěr se koná tradiční frenetický potlesk. Tentokrát mi ale ani závěrečný aplaus zas až tak frenetický nepřipadal, a bylo mi to ještě dlouho líto, určitě to šlo zlomit, mohl jsem zahrát pár věcí sám, mohl jsem zkusit cokoli, ale později v noci jsem si uvědomil, že se budu muset po té pauze některé věci, které už jsem uměl, přece jen znovu naučit.

A kdo by se netěšil do Budějovic ?

Sál Metropolu je ale akusticky příšerná haluzna, a tak jsme se v sále roztáhli
na celé odpoledne, aby to večer hrálo. Jarda Horyna je opravdu Mistr,
a když se "roštílí", ozvučil by i blížící se ruskou armádu tak,
že by se na ni Němci těšili. Často se stává,
že se pro samé flákání nestihneme večer už najíst, a to pak musí Karlos do hospody a po telefonu nám předčítá jídelní lístek. Někdy však už ani na to není čas,      

tehdy se řídíme příslovím : doma jez co máš, jinde co Karel přinese. 
Ale co psát jinak o Budějicích ? Asi se tam odstěhuju.

Ve Žďáru jsme hráli naposled před třemi lety, na Horáckém Džbánku.
Bylo to tehdy průměrně skvělé vystoupení, ale buď jsme se před ním všichni vykoupali (nebo snad dokonce vyspali !), z fotek členů souboru,
které mi poslal Jarda Zamazal, i po letech vyzařuje
sebevědomí, mladistvý zápal,
a svěží, ladné pohyby.  

Není proto divu, že rozvášněné fanynky před naší šatnou museli pořadatelé nechat rozhánět vodními děly.   

Žďár je i po třech letech stále krásný, 

i když jej tu a tam hyzdí paneláky a křiklavé reklamy na 
(často průměrná) vystoupení potulných kejklířů. Moc dobře je znám - všichni se při těch svých smuténkách tváří, jakoby jim mělo  srdce puknout dojetím nad tím marným světem, ale jak si sbalí fidlátka, rázem jim otrne ! 
V hospodě byste je měli vidět ! 
Ti že mají zlomená srdce ? Ó, to byste z jejich tváří nevyčetli ani potmě !
Samé vtípky a fórky, jeden cyničtější než druhý. 

Nevěřte nikomu, kdo vám vypráví tragické historky ze svého života,
a už vůbec ne tomu, kdo se svým trápením vyrukuje na veřejnost, natož tomu, kdo je tak otrlý, že se jím chlubí, či snad - fuj - dokonce živí ! 
Šašci jsou to, komedianti, kteří poskakují
na pružném můstku svého srdce, aby dosáhli svého !
V opravdovém umění musí autor zůstat ve svém díle skryt. (G. Flaubert)
 ? ? ? 
Což opravdu nezpíváte o věcech, které jste na vlastní kůži zažili ?...
(vidím v duchu zklamaný obličej nejednoho - nyní již vlastně bývalého - příznivce) ...A já jsem vám tolik věřil(a)...
Ovšemže ne !  Pýcha nám to nedovolí. To by přece uměl každý, opisovat !
Ale něco přece jen zažít musíte, jinak byste nepoznali, zda je vaše rýmovačka dobrá, zda to, co jste napsali, by nakonec nemohl někdo i doopravdy klidně zažít. A i kdyby nakrásně některá z těch písní ze života skutečně byla,
stejně bychom se k tomu nikdy nepřiznali.
(A proč taky, když nás při ní nikdo nechytil ?) 

Ale dosti debat, jde se na fotbal !

To be continued...

Zpět