kapitola V.      

Fotbal v Tramtárii     

Exhibiční fotbalové střetnutí o Pohár NA FAMOTĚ UEFA,
často též nepěkně nazývané Prdel světa proti Tramtárii
(už je to tu zas !) má v naší obci již letitou tradici.
 
Začalo to, jak jinak, vzájemným štengrováním u piva
s místními aktivními fotbalisty, (ty žes hrával krajský přebor, jo ?
 ...pshaw, na vás bych stačil i dnes... bla bla bla...) a to krátce poté,
kdy jsme si tu s tehdejší sestavou AG Fleku
"koupili" zkušebnu, ve které...

(kráceno)

Od těch dob se sem každý rok na poslední celý víkend v květnu sjede několik desítek a někdy i stovek našich kamarádů, kamarádů našich kamarádů, známých atd., aby zde po tři dny a noci hájili čest "umělců"

*přičemž umělcem se rozumí každý,
kdo umí - anebo BY uměl
 (kdyby chtěl) -
 rychle vydělat hodně peněz,
aniž by kradl nebo lhal anebo dělal něco co ho nebaví

na hřišti, na jevišti, a zejména v hospodě. Výčet jmen jen těch nejznámějších, kteří se tu ukázali za těch cca 12 ročníků, by byl možná pro někoho impozantní, já však touto cestou nehledám sponzora na příšti rok, a tak vás jej milosrdně ušetřím. Akce si ale navzdory stoupající návštěvnosti stále ještě zachovává podomáckého ducha, nezvu sem žádné zástupce médií
(a když, tak "bez lopat")
a je to úžasná příležitost mít jednou za rok pohromadě skoro všechny lidi,
které mám rád (a na které si neumím
za celý rok udělat čas). 

A co se tu vlastně v tyto dny děje ?
 
V podstatě nic. Každý si dělá co chce. Jedni hrají petang,
jiní řežou do kytar, někdo se jde proletět balónem
a značná část hostů nedělá vůbec nic,
 jen bezuzdně paří.    

Obecně se dá říct, že zde vládne poklidná nuda, neboť nikdo nikomu nic neorganizuje a nesnaží se vymýšlet nějaké nové, progresivní způsoby zábavy.
   Podobně jako na karnevalu v Rio de Janeiru, kde se průvod tančících pomalu šine městem a každý se kouká nějak zabavit sám.

V sobotu odpoledne vyberu z těch, kteří jsou schopni stát na nohou, základ týmu, doplním jej o posily ze zámoří a jdeme porazit místní kluky z TJ Sokol, což se nám jednou za pár let i skutečně podaří. Fotbal tradičně provází mohutná zvuková kulisa 80 000 řvoucích fanoušků, kterou jsem
vlastnoručně pořídil ve Wembley při finále EURO ´96,
  a kterou si pouštíme z aparatury, a hlavně neuvěřitelné komentátorské exhibice Dalibora Štrunce a Radka Havla.

A pak už se hraje asi tak do půlnoci u lesa nad hřištěm koncert, kterého se obvykle účastní všichni, kdo mají chuť si zahrát, takže lze často shlédnout
  i velmi kuriózní sessions. Předloni jsem si opravdu dosyta zahrál na bicí
  s Radkem Pastrňákem (el.kyt) a Péťou Vavříkem (basa) vkusné a uvolněné pásmo Kačesových písní, jako "Jsi Savana" (většinou jsme je sice slyšeli poprvé, ale s takovými hudebníky je to celkem fuk), které jsme prokládali rockovými korunovačními klenoty typu Smoke on the water, jazzovými improvizacemi a (!) mými odvážnými sóly na bicí. Kdo nezažil, neuvěří. Když jsem asi po hodině vracel našemu Davidovi zbytky paliček, mračil se na mě (!!!) a když mu povídám - Dave... sorry... hele... koupíme jiný... otáčel se ke mně zády
a odcházel do tmy. Vůbec se mnou nechtěl mluvit,
tak byl nabroušený, protože ten total-brutal-masakr viděl
(a zjevně žárlil, že nedá takovou ránu !).
  Nakonec jsme ten koncert přece jen šli dorazit, a když se David posadil za bubny, začal se hystericky smát a volal na Pepu - pojď se na to podívat -
  ty škopky sou komplet celý od krve !
A já jsem jim, jako to dělá kouzelník, ukázal ruce, na kterých se mi během toho šíleného mlácení stačily za plného překrvení zacelovat všechny tržné rány, takže ani jizvičky po nich nezbyly, a zeptal jsem se - tak co, vy tupí neznabozi,
už víte kdo řídí kosmos ? A dohráli jsme to pak v naprosto výjimečném stylu,
protože i chlapci pochopili, že toto jeviště je dnes pod ochranou vyšší moci. 
Letos jsem si Smoke zahrál pro změnu na basu, s Lubíkem Dědkem Dibdiakem,
hráli jsme hlavně staré Claptonovky (Wonderful tonight, Cocaine...) nějaké ty Hendrixe, a opravdu nevím v Čechách o nikom, kdo by tyhle věci uměl zahrát a zazpívat
líp než on. Je to ostatně kytarista, který mě v dětství asi nejvíc ovlivnil,
a to že si mě váží, pro mě, neuražte se, znamená víc než (cenzurováno)))...
Jednou vám ho představím na nějaké příjemné akci, kterou pořádá někdo,
kdo nemyslí jen na peníze. 

Zahráli jsme si taky s Pepou Streichlem, velmi citlivě, až něžně, Pepa opravdu dovede při hraní naslouchat jako málokdo, takže hrát s ním je pro mě svátkem.
Ať zahraju co zahraju, vždycky to dovede něčím podtrhnout.
  (Doufám, že je to vzájemné !)
Pepa byl první, kdo mě před skoro 20 lety vytáhl na jeviště, abych ho doprovodil na elektriku. Bylo to v Hulíně, před plným  amfiteátrem, a docela mi to zvedlo sebevědomí. Víte... tehdy mě nikdo neznal a po mém muzikantství nebyla na trhu práce absolutně žádná poptávka. Dost jsem si to tehdy užil, lidé mi po každém kolečku zatleskali... ano, bylo to víc než příjemné.
A takové je hraní s Pepou i dnes.
Je to jako mlsat.

Hodně spoluobčanů bylo v šoku ze sólového vystoupení Šany.
 Všichni ji tu samozřejmě znají, ale nikoho asi ani ve snu nenapadlo,
  že by mohla být až tak dobrá. Koncert ozdobila svým vystoupením s kapelou také jedna
  z největších rockových legend,
  Olda Veselý.
Co k tomu dodat ?
Snad jen, že jsem na to patřičně pyšný. 

Kňučíka, který sem taky jezdí už léta, nechtěli lidi vůbec pustit z jeviště, a asi do šesti do rána pak ještě musel předčítat v hospodě své veselé definice, kterými jsem ho při minulé návštěvě nakazil (jako např. KOLONÁDA - ruská touha po bicyklu, HASTROŠ - požárník,  který se ulejvá a hasí jen trošku, PAŠO VATEJDL - slovenský pašerák teplých vatovaných kabátů atd. atd.). 

Po skončení oficiální  části programu se nám, místním, přátelé a známí rozlezou po našich domech, dvorech a zahradách, kde se marně snaží najít si nějaké volné místo na spaní (nakonec ráno obvykle sami uznají, že stejně žádné nepotřebovali) 

a postupně se houfují kolem žhnoucích grilů a naražených soudků a přisedají ke stolům, kde již jiní dávno tasili kytary z kufrů. U souseda Franty stává připravena menší aparaturka i s mixážním pultíkem, takže u něj dojdou uplatnění i muzikanti, kteří hrají na netrampské a nefolkové nástroje, jako jsou harfa nebo samplované bicí. 

U nás se zase vžil hezký lidový obyčej - ranní vynášení klavíru. Je to ale úkol asi přece jen nad mé vypravěčské schopnosti, popsat co se tu kdy dělo.
  Někdy se přihodí, že dorazí sto muzikantů, a všichni hrají... často písně,
  které někdo složí teprve za deset let !  A jindy...
ále - cožpak jste nikdy nebyli na pořádném flámu ?
  A protože naše vesnice není rozlehlá, osazenstva jednotlivých okupačních posádek
se stihnou za víkend několikrát navzájem navštívit, promísit se, a při té příležitosti
si vyměnit nějaké ty bundy, batohy a spacáky, pro které se potom,
aby je čert spral, hromadně zastavují po celý další zbytek roku. 
  Ale zlobte se na ně. Takže za rok zas a  

Slunce v duši.  Nebo aspoň v hrnku. 

To be continued...

 
zpět