kapitola VI.         

Strážnice - Olšany   

 
Koncert ve Strážnici, kde jsme navázali přetrženou jarní šňůru,
se obešel bez mimořádných událostí a ani v Hulíně den nato 
jsme nezažili nic šokujícího. 
Jen moje dušička, od zimy rozlétaná vysoko nad oblaky, 
musela po jednom setkání slétnout zpátky na pevnou zem...  
Jak já nenávidím tyhle situace, kdy se náhle cítím být někomu na obtíž.  
Jazyk bych si vyřízl. No, tak snad příště. 
Chlap má být milý, pozorný a v rámci možností inteligentní a vtipný.  
To je až dost.
A co nemá ?
Nemá se mračit a už vůbec ne být nasraný, nemá se zbytečně vyptávat, 
a neměl by si nikdy stěžovat a nadávat, natož fňukat, 
či nedejbože usedavě plakat. 
Nic z toho jsem sice neudělal, ale domnívám se, že už pouhá přítomnost
zamilovaného chlapce způsobuje nezamilované dívce osypky. 
Co, ksakru, s ním ?
Žena toho má již tak na svých bedrech naloženo víc než muž 
(aspoň Honza Nedvěd to tvrdí )))
a tak by jí neměl nakládat žádné další starosti, 
mezi které je nutno počítat i projevy citů, 
jejichž existenci se beztak nepodařilo vědecky dokázat.
 A ví se už aspoň, jakého že by tedy každá chtěla ? 
Takového, který ví co chce a všechno ostatní má trošku v paži.  
Zkrátka bezstarostného a milého kluka, pro kterého je všechno hračka.  
Ale vždyť přesně takový jsem byl ! ! !  Jenže až druhý den, v Hradišti. 

To vám byl koncert !  Naprostá pohoda. Asi nejlepší na jaře vůbec.   
V rockovém klubu v kině Mír je za dveřmi velký bar,  
z něhož doléhá do sálu značný hluk.   
A tak jsme si dali taky o panáka víc a naprali jsme to do lidí s lehkostí  
a s nenuceným humorem, jako kdybychom hráli kamarádovi na narozeninách.  
Všichni jsme se na sebe culili, aby ne, když to tak pěkně hrálo... 

  
Karel na mě dělal oči jako na holku, tak jsem se k němu taky pořád  
nakláněl a něco mu šuškal... 
(Ti co na nás chodí do předních řad, jistě vědí proč tak činí.)   
V jedné mezihře jsem mu řekl vážně : "Viď Karle že TY bys mě chtěl ?" 
A Karel nechal klávesy klávesama, objal rukama moji hlavu a vlepil mi 
táhlého ruského hubáka, až to mlasklo, a přivinuv mě na hruď, 
pravil něžně : "To víš, že tě miluju, ty hajzle."  
A tak na nás bylo vidět, že se máme rádi a že jsme pěkná kolekce dárečků,
jen co je pravda... (sám bych to nevybral líp))).    
Můžu já se oběsit, žalem usoužit, v takové partičce ??? 
  
Po všech těch letech a odehraných písních se stejně ví, jak komu zrovna je,
a to ani nepamatuju, že bychom se navzájem nějak zvlášť svěřovali.
Kdyby mě přivedli se zavázanýma očima ke stolu, kde kluci sedí, 
a něco tam "viselo v luftě", ucítil bych to 
jako jiní cítí smrad.  

  Navíc v Hradišti se vždycky hraje o něco líp, je to jedno z takových našich   
"domovských" měst; mají nás tam nějak radši, možná kvůli Pepovi,   
který tam bydlí, možná kvůli našemu hraní s Hradišťanem, nevím. 
A snad k tomu trošku přispěl i ten Hulín... dle hesla -
- aťsi je mi jaksi je mi, ale vy se budete smát ještě v noci ze spaní !
 
"Na tragickej život já jsem pes", pravila rázně hlavní postava jednoho TV seriálu ústy paní Heleny Růžičkové, kterou tímto srdečně do nebe zdravím, 
a předpisově jí salutuji.   
  
Nedělám tyhle stránky proto, abych tady hlásal nějaká moudra, 
ale tuhle dobrou radu si přece jen neodpustím. Časem se může hodit i vám.   
Je to jedno krásné přísloví - tuším holandské - které říká :   
Když tě miluju, co je ti po tom ?   
  
 
Do Hradiště přijela bratrská výprava ze Slovenska, která si po včerejším Hulíně  
musela dát ještě jednou repete. Když jsme spočítali, kolik už do nás investovali  
(bylo jich pět !), zakázal jsem jim u baru platit, a dohlédl jsem na to,   
aby se řádně rozveselili. Krásná Kristína, do které jsem zdvořilostně hučel,   
mi nakonec vestoje usnula na předloktí ruky, kterou jsem se držel baru.  
A tak jsem musel čekat, až se vyspinká... (a pařit pouze pravou))).  
Čtyři Jánošíci, kteří to děvče hlídali, místo aby mi dali po tlamě,   
pařili vesele se mnou. Musel to tedy být opravdu výjimečný koncert !  
Zde je malá ukázka. 

    

Zvuk je z kamery, nic moc, a na konci písně Hanýžka zhasla boďák,  
 takže ty flažolety v závěru... ehm...

A zde je již delší dobu slíbená MP 3 

Je taky z Hradiště, ale zvuk je z mixážního pultu, což je trochu rozdíl.

 
Po hodech bývá sračka, praví jiné přísloví, a tak jsme ve Valmezu čekali  
odkud to přijde. Jestliže U.H. je jedním z našich "domovských" měst,  
ve Valmezu jsem prostě doma. Tečka. 
Doma ale není nikdo prorokem, jak zjistil i Ježíš, když jeho loďku vyprovázeli  
z Nazaretu kamením... A tak - snad že jsme věděli, že tak jako včera nejde hrát  
každý den, protože minimálně 50% koncertu je na divácích - ani se nás nějak  
přehnaně nedotklo, že reakce byly trošku vlažnější. Inu - rokáč je rokáč.  
Ale marný ten koncert určitě nebyl.   
A Valašsko je stejně nejhezčí !

  
 
  Ve valmezském Liďáku jsem hrál snad stokrát, tancovačky, silvestry, 
taneční (!), a také svůj slavný záskok na basu s kapelou Faunus, 
což byla asi nejlepší kapela na Valašsku vůbec... Kromě "normálních" bigbítů hrála celou řadu - nevím jak to definovat - artrockových (?) skladbiček, jako např. The Mirror od Spooky Tooth, jazzrockový Apostrof Billyho Cobhama (?),  
 nebo Ten chlumecký zámek od polské skupiny No to co,    
s (na tu dobu) kuriózně zabržděným basem...  
Ne, vážně, k hraní v téhle kapele nestačilo mít hudební sluch a postřeh,  
a já jsem z nečlenů historicky jediný, kdo si s nimi zahrál 
celou velikonoční tancovačku !  Ach, a bylo mi sedmnáct...  
(Dodnes to považuji za nejvyšší vyznamenání, jakého se mi  
v mé muzikantské kariéře dostalo.)    
   
   
je zkrácený úryvek z Valmezu, z kamery.

Do Frýdku jsme v zimě přijeli pozdě, díky dvěma haváriím a kalamitě na dálnici, a i když je to jen cca 150 km a vyjeli jsme v půl druhé, Míša s Davidem tehdy dorazili až v osm (koncert měl začít v půl osmé). 
Pořád je vidím, jak shrbeni studem peláší v zasněžených bundách 
s kabelami napříč jevištěm (jinudy to do zákulisí nešlo) 
před útrpně se smějícími a trochu už i nasranými diváky.    
Nějakých dvěstě lidí už předtím odešlo, a ti asi hned tak znovu nepřijdou. 
Po takové příšerné jízdě se navíc opravdu nehraje nejlíp. Poslal jsem tehdy    
Karlose koupit batoh chlastu, který jsme pak nechali kolovat v sále,    
ale to bylo jen zoufalé gesto. 
Vždycky jsme mívali ve Frýdku narváno, tentokrát tam bylo "jen"    
asi 400 lidí, ale bylo to hezké, tak snad už se smůla prolomila.  
 
Před koncertem jsme si nemohli nevšimnout, že v šatně něco smrdí,  
ale ne v přeneseneném slova smyslu, prostě ve smyslu HROZNÝ SMRAD. 
Poté, co jsme vypotřebovali všechny obvyklé narážky na luštěniny,  
Rychnov n. Kněžnou apod., jsme začali hledat zdroj tohoto strašlivého puchu,  
a byla jím Michalova pravá bota. Michal se ve Valmezu po koncertě také trochu opil, cestou do hotelu zabloudil, a do rána chodil bos pěšinami a křovím podél Bečvy, při kteréžto příležitosti do něčeho šlápl. Když se nakonec jaksi zorientoval a dorazil do civilizace, zase si boty obul, a zřejmě v nich i usnul.  
Boty má Michal tradičně solidní, a ráno měl zřejmě jednak jiné starosti a jednak tak otupělý čich, že si zřejmě ničeho nevšiml ani v dobře větraném autě.
Lejno si však do večera prosmrdělo cestu z boty ven, a tak si musel milý Míša před koncertem potupně tu jednu nohu umýt (neboť ta druhá mu páchla jen tak normálně) a toho večera hrát bez bot. Myslím, že jsme na konci koncertu název několikrát změnili, ale vážně už nevím, co z toho proběhlo v šatně a co na jevišti... Padaly názvy jako Bosé nohy v parku, Tajemný smrad v Karpatech, ale  
co z toho jsme nakonec oficiálně použili, už si nevzpomínám. 
(Bude-li někdo chtít přijít snadno ke dvěma volňáskům, ať se s tím správným 
názvem přihlásí v knize návštěv.)  
   
V noci nás pořadatelé příštích dvou koncertů odvlekli do Karviné, kde    
"to žije víc", do jedné ze svých hospod, a skutečně - odcházeli jsme z ní    
snad až v poledne, o kdybych nepodplatil barmana, aby nám už nic nenalil,    
seděli bychom tam asi ještě teď.
    
(Zní to jako fór, ale žádný fór to není.) Večer jsme otevírali nový 
country saloon, kde bylo tak maličké jevišťátko,že jsem musel hrát na klapky vedle Davida, což bylo zdrojem velkého veselí, protože na to nejsme zvyklí 
a neustále nás napadaly nějaké nové kraviny. 
Všichni něco popíjeli, takže brzy 
nebyl v sále prakticky nikdo střízlivý, 
a tak se hrálo zcela uvolněně a myslím, že jsme se všichni opravdu dobře bavili.  
V jednu chvíli vypadl proud, ale nějak jsem to ukecal, 
a od té chvíle byli ti lidé naši. Během výpadku přišla 
k jevišti oduševněle vyhlížející mladá dáma, předala mi láhev vlastnoruční slivovice a pronesla jednu z nejzajímavějších poklon,  
jakou jsem kdy slyšel. 
Řekla "...shodli jsme se na tom, že jste na celé naší hudební scéně zřejmě  
 nejkonzistentnější osobnost." (!!!)  No teda ! To je aspoň pochvala !  
Škoda, že na tu láhev nenapsala telefon. 
A kdyby ještě věděla, jak dovedu být někdy insistentní a homogenní ! 
Rád bych si tam ještě někdy zahrál. Už kvůli té vzdělané dámě... a té slivovici.   
 
(Ilustrační foto: Naprosto konzistentní Vlastimil)

Po hraní ani nebyl důvod někam chodit, a tak jsme šli spát zas až v poledne.   
V Opavě už jsem díky tomu zpíval celým povrchem těla, anebo nevím kudy, ale krkem určitě ne.  Na rozdíl od předchozích dvou flámů jsem tentokrát spánek vypustil úplně, a tak jsem byl docela upřímně zvědav, 
kdo to večer odzpívá ve Studénce...   
A byl jsem to zase já !    
Karlos nakonec sehnal nějakou vanu a vřelá voda mi na dvě hodiny   
propůjčila část mého hlasu. 
Těžko se tomu věří, ale byl to velmi solidní koncert.     
     
Někdy bych si opravdu s chutí nechal na konci šňůry namontovat před vystoupením na tělo nějaká bioelektronická čidla, a aspoň jednou za život bych si přál vidět ty užaslé obličeje vědců při sledování naměřených hodnot !     
           

V noci jsme jeli domů, protože Olšany jsou za rohem, a všichni jsme se    
tam moc těšili, za poslední štaci jsme si Bolkův ranč nevybrali náhodou.      
    
    
  
Ale dopadlo to úplně jinak... dočista nešťastně, a přišlo to ze strany,     
odkud bychom to určitě nečekali.     
Nejdřív vyhořel transformátor, do kterého vletěl páv,     
pak přišla průtrž, která protekla stanem jako divoká bystřina, a tak se začínalo pozdě, bez zvukovky a bez seřízení světelných ramp. Bez proudu nezjistíte,      
kam ta světla vlastně míří, takže stress, spěch, a přešlapující lidičky u vchodu.    
Když se konečně začalo, snažil jsem se to všechno obrátit v žert a utrousil jsem pár vtípků jak na konto Bolkova páva, tak na "měkkou podlahu" (vyzval jsem lidi, aby si neklepali nohou do taktu, protože čím víc se člověk v močálu vrtí, tím rychleji se do něj boří... zkrátka úplně bezelstné fóry) a nakonec jsme to jaksi zvládli. Ale Bolek se pak do mě v hospodě pustil, úplně vážně, že jsem mu pohaněl jeho životní dílo, jeho cirkus, kde žádné bláto nikdy nebylo, protože je tam drenáž, a ble ble ble, pořád dokola, a pak jsme se tam ještě při placení nechutně tahali s vrchním o jakési série kořalek a o dvě obložené mísy,  
které jsme si neobjednali, a které zůstaly na stole.     
Nu, nejsem sice král, ale když už někomu řeknu "Buďte mými hosty",     
musel by být velmi vynalézavý, 
aby se mu podařilo u nás v hospodě něco utratit.    
     A tak jsem se nakonec oprudil taky a odjel taxíkem domů.     

    Přemýšlel jsem o tom, jestli to sem mám vůbec psát, ale asi ano.    
Protože - hle, jak směšně mohou končit přátelství.    
Stačí k tomu průtrž mračen, trafo, pár drenážních trubek, třicet kořalek    
a dva talíře sýra ! Či snad nestačí ? Nechám se překvapit.      
"Láska umírá na pravdu, přátelství na lež," cituji kohosi,      
ale vím já, co mu kdo o mně nakecal ? Jinak si totiž ani neumím vysvětlit,       
že dohodnuté peníze se nám pak podařilo vypáčit z jejich nyní již nepokrytě      
nepřátelské účtárny až po mnoha týdnech obstrukcí.       
       Mám Bolka rád a nezlobím se na něj. Má toho moc, a personál,     
kterým se obklopil, je možná někdy přece jen z trochu jiného těsta než on sám.  
Vysvětlení záhad bývají často prozaická, a tak je možné, že naše dobré, jiskřivé vztahy jednoduše někdo nejiskřivý šikovně típnul.    
   
A tím skončila i naše jarní šňůra.     
    

To be continued... 
 
   

zpět