Rok je za námi, zdá se 
a zase jsme nic velevýznamného nevykonali,  
do prkýnka ! Aspoň já tedy určitě ne... a vy ?  
Že taky ne ?  
No a co, netrapme se tím - třeba jsme jen  
o to méně pokazili tenhle dokonalý svět... 
 A pak - není snad život víc o tom,  
kolik toho člověk vydrží 
než o tom, kolik toho dokáže ?  

A tak jsme s kapelou odehráli poslední šňůru

v mnohém jedinečnou, protože se na ní staly věci,  
které jsme ještě nikdy nezažili...
tak například jsme ještě nikdy nejeli do Teplic celou noc  
a už vůbec ne přes Kutnou Horu a na dvojku... 

nikdy jsem ještě nejel z Teplic do Prahy vlakem  
protože jsem se už nevešel do auta

nikdy jsem si nedal panáka s Petrou Černockou

 taky jsem jakživ na šňůře neviděl chlapa s šuplerou s tak kamennou tváří

a co živ budu nezapomenu na to, jak hrál Míra Hron na bicí   
(ano, ten známý zvukař, který zvučí už léta ty největší festivaly,  
jak potom vždycky půlka muzikantů děkuje se slzami v očích,   
že tak dobrý zvuk ještě nezažili a druhá půlka strašně sprostě kleje)))...

Nu, ale nakonec jsme se po všech těch peripetiích plni dojmů
přece jen vrátili šťastně domů, 
kde už na nás čekaly třpytivě nazdobené stromečky

a někde v podvědomí zasutá neurčitá naděje,    
že ten příští rok bude určitě lepší než ten letošní.

:-)))