Cestou z hradu Rabí jsem si zas po letech     
sjel jednu etapu po Vltavě s Jardou a Hanýžkou Horynovými,     
kteří se naší kapele již léta starají (kromě pohody) hlavně o zvuk a světla.    
Jejich výprava čítala celkem 32 lidí, takže než jsem se se všemi     
stačil náležitě po vodácku přivítat a uctít, zjistil jsem,     
že jsem ztratil svůj úžasný klobouk, který jsem si přivezl z Austrálie,     
a rovněž mobil, skládací Philips 650, který stačilo nabít jednou za čtrnáct dní.    
S mobilem se už asi neshledám, i když stále ještě vyzvání, když si na něj volám,    
takže je možné, že se jen válí někde v křoví, neboť kdyby ho někdo klofnul,     
asi by si do něj dal už jinou SIMku... to spíš tajně věřím, že kdesi u kteréhosi stánku     
podél Vltavy pod Rožmberkem visí jako trofej můj KOALA HAT, s cenovkou 15 $ uvnitř.    
    
    
     
Kdyby se, prosím, někdo z vás chystal tudy ještě letos jet,      
a ten širák či telefon v nějaké krčmě v kempu či na trase objevil,     
jsem si jist, že by se mu určitě vyplatilo mi ty věci vrátit.    
Jo jo, alkohol je mocná čarodějka, ale vodáci jsou přece jen     
trošku víc "zvláštní", a tak chci ještě pár dní věřit, že shánět nový    
přístroj či hučku je pořád ještě poněkud předčasné. :-)      
   
Navštívil jsem také na Fort Hazardu svého pokrevního bratra Mikiho Ryvolu    
ale tam už jsem nic neztratil, ačkoli jsme se všichni také navzájem řádně "uctili".     
Naopak - někdo mi při odjezdu do prázdného košíku nasypal houby,    
rovnou už sušené... samé praváky... teda to jsou dneska lidi !  

P.S. Telefon se našel asi o týden později, ležel si v lese na mechu     
a když ho šlechetný nálezce zvedl, našel na displeji seznam zmeškaných hovorů.    
I nemeškal a vytočíl z něj jedno z jmen a dovolal se ke mně domů. :-) 
Já jsem tou dobou ten mobil už dávno oplakal, a protože jsem věděl,  
že je v provozu bez dobíjení víc než 14 dní, jen jsem se úpěnlivě modlil,   
aby nezdechl dřív, než mi pan Findejs* nadiktuje nějaký kontakt,  
neboť kdyby se ten zázrak techniky vypnul... 
Mobil však vesele švitořil, a tak jsme se na všem stačili domluvit -  
slíbil jsem, že jej zahrnu perlami a poklady... tedy... přinejmenším svými CD
(což je vlastně totéž)))   
když mi telefon vrátí, a skutečně, za pár dnů jsem se s ním opět shledal.
Panu Findejsovi (*doufám, že mu nekomolím jméno) jsem se za to odvděčil tím,    
že jsem mu od té doby ještě ani nezavolal, ačkoli jsem byl od té doby v Praze    
už třikrát... ale já jsem si vzal do hlavy, že mu oplatím překvapení    
a pokaždé jsem tam měl takový frmol, že mi zbyl čas až v noci,    
a to už jsem si na překvapení netroufal.   
A tak se utěšuju tím, že se blíží Vánoce, ten pravý čas na dárky,  
a také nadějí, že platí moudro, které jsem kdesi četl, že člověk   
který vám jednou v životě pomůže, o vás bude vždycky pěkně mluvit,   
zatímco pomlouvat a špinit vás budou vždycky ti,

kteří vás nechali v bryndě.