A je po šňůře.

Hudebníci, obtěžkáni batohy špinavých hader se vracejí do míst,   
která, bůhvíproč, na hotelech uváděli jako trvalá bydliště

aby si tu vylízali rány, které utržili v nelítostném boji 
s přesilou diváků - to ale pouze v lepších případech - 
který den co den sváděli o každou píď jejich smíchu i dojetí,

a také aby tu načerpali novou sílu a odvahu ke svým příštím 
loupeživým výpravám za okouzlováním okoralých lidských duší.

To zas bylo doma nějakého vítání !

 Naše doprovodná skupina, Petra Šanclová,   
se cestou domů dozvěděla zprávu, při které trochu pobledla  
- její kočka svá mláďata nesežrala, jak se původně domnívala,  
ale vychovává je u sousedů na půdě. Jsou měsíc stará a jich pět ! 

Povídám jí - co Pámbů na talentu ubere, na koťatech přidá...  
ale slíbil jsem jí, že jí pomůžu ty šelmy umístit do dobrých rukou 
( což jsou v podstatě jakékoli jiné než ty její )))  
takže kdyby nějaká citlivá duše měla zájem o koťátko 
s vzácným rodokmenem, sahajícím až k divokým kočkám,  
které jsme ochočili ještě s Pastrńákem, Kroczkem a dalšími 
 v pionýrských dobách osídlování Tramtárie, ať se laskavě ozve na její  
mailovou adresu sany.petra@seznam.cz nebo ať napíše sem, do knihy návštěv.

Aniž bych chtěl přehánět, musím říct,  
že tahle koncertní šňůra byla doopravdy krásná. 
 Ve mně podzim vyvolává obvykle spíš deprese,  
ale co tenhle si namíchal za barvy... 
to jsem snad zažil poprvé v životě. 
Snad to bylo tím, že bylo takové nepodzimní teplo a jasné nebe, 
často jsme museli z auta ven a jen koukat a koukat.

Podzim je velký podvodník, nejdřív rozdává zlato,  
ale až pod jeho tíhou listy spadnou na zem 
všechno jim ho zase sebere.

  A tak jsme byli deset dní, jak řekl výstižně Samson, na cestě zlatými tunely.

Rád bych při této příležitosti podotkl, že když jsem cestou ze šňůry tyhle
obrázky za jízdy jednou rukou fotil, hleděl jsem si víc řízení než focení, 
a nenapadlo by mě, že se těch záběrů tolik povede...

Co mě ale napadlo, snad pod tíhou vší té krásy kolem a toho, že jsem  
po všech těch dnech, plných družného veselí, najednou zůstal na cestě  
na chvíli sám, byl náhlý, neurčitý pocit, směs lítosti, pokory a štěstí,   
že jsem vůbec dostal tu šanci dělat něco, co umí lidi donutit plakat smíchy,
a přitom to není stupidní, takže mě to baví,   
že se tím dokážu uživit, a ještě při tom být s lidmi,   
které mám rád, a kteří mají rádi mě, jinak bychom to spolu  
netáhli už 20 let, že jsem je díky té muzice vůbec potkal,

ALE HLAVNĚ

že nežiju ve Vídni, ale v Čechách, kde si každý   
muzikant může troubit na trumpetu
 

kolik chce.
 
 
 
:-)))