LN Jaké je poslouchat vlastní album po více než dvaceti letech? Vybaví se vám nějaký konkrétní zážitek?
Redl: Je to pocit hodně zvláštní. Svoje desky si pouštím vzácně. Člověk nějaké detaily časem zapomene, tak jsem byl zvědavý, jestli mě neudeří do „producentského" ucha nějaká chyba v aranžmá nebo v tempu, kterou jsme tehdy přeslechli a kterou bych třeba dnes už neudělal, ale nic takového jsem nenašel. I zvukově je to jemné, což je trochu zázrak, při tom množství nástrojů. Celá finta je v tom, že všichni naráz skoro vůbec nehrajeme, jen asi na třech místech, kde jsou největší forte. Nerad to říkám a trochu se za to stydím, ale ta deska nemá chybu. Ale je možné, že už jen k stáru špatně slyším.
Zážitků by se nasbíralo na román. Dojemné bylo, když jsme posledního dne mixáží volali o půlnoci Jiřímu do Hradiště, že jsme zapomněli nahrát do písně Husličky houslový trylek, který májakoby odpovídat na slova „zahrajte husličky samy, zahrajte zvesela". Byl už v pyžamu, ale přijel, nahrál těch šest vteřin za šest vteřin a zase odjel. Vždycky jsem si Jiřího vážil, ale oné noci u mě ještě stoupl v ceně. Během míchání jsme pak zjistili, že bez trylku je to hezčí, tak jsme ho nakonec nepoužili, ale já ho tam dodnes slyším. Vlastně ho tam slyší každý, protože tam není.
Pavlica: U příležitosti rozhovorů jsem si remasterované album po letech poslechl. Dělám to výjimečně a většinou z pracovních důvodů. A tak trochu jsem se neubránil nostalgii. Dodnes se mi zdá neuvěřitelné, že pořadí písní vznikalo až v autě cestou z Uherského Hradiště do Prahy, kde jsme v Rudolfinu dělali finální master. Vlasta ke mně přijel ráno rovnou ze zlínského studia Iva Viktorina, kde ještě přes noc předělával poslední zvukové míchačky, on totiž nikdy nebyl spokojený. Přivezl studiové pásy a obyčejnou magnetofonovou kazetu, na které byly bez ladu a skladu jednotlivé písně. Vyrazili jsme do Prahy, Vlasta po probdělé noci usnul po pár kilometrech už v Buchlovských horách a já cestou poslouchal jednotlivé písně a pokoušel se dělat pořadí na CD. Poslechl jsem jednu píseň, pak přetočil kazetu na jiné místo, abych si mohl poslechnout jinou, která by eventuálně mohla následovat. Mezitím jsem samozřejmě ztratil návaznosti nálady, rytmu, tóniny. Po příjezdu do Prahy jsme na koleně sepsali takto vytvořené pořadí a vydali se do režie. Považuji to za zázrak, myslím, že to lépe seřadit nešlo.
LN Pan Redl v tiskové zprávě uvádí, že nápad obnovit spolupráci dostal na základě „takové podivné věci". Můžete odhalit, o co šlo?
Redl: Slyšel jsem jednu naši společnou písničku z rádia, tak jsem přeladil a tam hrála jiná, taky naše. Jdu ven, kolem jede auto a z okna mu hraje zas ta písnička. Jdu do hospody a tam z jukeboxu zase Redl s Pavlicou! Co to, kraci, je, říkám si. To není normální, to je nějaké znamení nebo co? Nemám já Juru navštívit?
LN Pane Pavlico, hodně vás návrh pana Redla překvapil?
Pavlica: V průběhu let jsme se o jistém obnovení spolupráce několikrát bavili, ale vždy nezávazně. Když letos Vlasta pňšel s konkrétním návrhem, nechal jsem si nějakou dobu na rozmyšlenou, protože jsem si byl vědom svých
smluvních závazků na letošní a příští rok se zlínskou filharmonií a pražským symfonickým orchestrem FOK. Podmínkou bylo také to, že pro obnovené koncertování musíme připravit nové písně. Měli jsme několik pracovních schůzek, něco jsme přichystali, pak se sešly kapely a myslím, že to zdravě zajiskřilo. Jsem rád, že jsme se do toho pustili.
LN Album je v propagačních materiálech k reedici prezentováno jako „jeden z prvních domácích projektů world music". Vnímali jste tehdejší spolupráci jako novátorskou, do jisté míry inspirovanou populární vlnou world music, nebo vám to tehdy ani nepřišlo na mysl?
Pavlica: Ani nám to nepřišlo na mysl, protože tehdy se u nás o world music moc nemluvilo, a myslím, že ani naše snažení nebylo nazýváno world music. Každopádně jsme spolupráci vnímali jako novátorskou a naprosto spontánně, až naivně mladistvě jsme nešetřili nápady a vydali ze sebe vše, čeho jsme byli schopni. Ona se v tom odrážela krásná atmosféra doby, kdy jsme se počátkem devadesátých let nadechli svobody. Mohli jsme nahlédnout za obzory, které nám byly do té doby odpírány, narostla nám křídla a my se chtěli vznášet v oblacích.
Redl: V té době ještě u nás tahle módní vlna nevypukla, takže se to z vnějšího pohledu jako průkopnické jevit mohlo. Ale já jsem to tak nebral. Průkopníkem fúze s folklórem pro mě byl Dvořák, když napsal Slovanské tance a. Moravské dvojzpěvy. A ještě před ním Brahms s Uherskými tanci. Moravsko-slováckou melodiku noblesně vmontoval do jazzrocku Jan Hammer na desce Like Children z roku 1974 a u nás dávno před námi třeba Emil Viklický na albu V Holomóci městě. Myslím, že jsme ani nic extra nového vytvořit nechtěli. Bavilo nás spolu být, jezdit a hrát, trvalo to tak sedm let a mělo to tak dobrý ohlas, že nakonec přišly nabídky od nahrávacích společností, které nešlo odmítnout. Že spojení bude znít originálně, už jaksi vyplývalo z nesourodého arzenálu hudebních nástrojů, ale o to vůbec nešlo. Problém byl, jak udělat, aby vše přirozeně drželo pohromadě. Na to, co dělají jiní, jsme se moc ohlížet nemohli, cimbálovku s bigbítem do té doby nenahrál nikdo.
LN Reflektovali jste tehdy i to, jak u nás propojovali „bigbít" a folklorní ohlasy například Hana a Petr Ulrychovi?
Pavlica: Samozřejmě jsme reflektovali nejen sourozence Ulrychovy, ale ještě i dřívější snahy o propojení různých žánrů s lidovou hudbou, od dob ostravských Bukanýrů přes sdružení Šafrán až po českobudějovické Minnesengry s Pavlem Andělem Pokorným a Pavlem Zahnaném Lohonkou. Ostatně ve skupině Javory Petra Ulrycha jsem několik let působil a mnohé inspirace jsem si odnesl do svého profesního života.
Redl: Já se s Hankou a Petrem spřátelil až po převratu. Obdivoval jsem je už v rané fázi s Atlantisem, ale tam ještě folklóru moc nebylo. Jejich progresivní věci jako Odyssea se ke mně tehdy vůbec nedostaly. Deska Nikola Šuhaj loupežník předběhla dobu, ale to jsem taky zjistil až s velkým zpožděním, takže jsem je měl spíš za melodičtější bigbíťáky. Když v 70. letech vyměnili rockové nářadí za cimbál a housle, nevnímal jsem to jako fúzi, připadalo mi, že od bigbítu prostě přeběhli na folklorní stranu. Teprve mnohem později jsem si doposlouchal Petrovy práce a pochopil jeho hudební vývoj v souvislé linii. V mnoha ohledech byl u nás Petr úplně první, ale moje cesta to nebyla a asi ani nebude, i když s jeho filozofií držet se tradičních nástrojů docela sympatizuji. Jenže jsem se na ně bohužel nějak nestihl naučit hrát, tak už to nějak doklepu s elektrickou kytarou. Housle jsou krásný nástroj, ale když na něj hraje začátečník, zní to děsivě. Zato na kytaru může hrát i Alanis Morissettová a už je to pěkné!
LN Jde o čistě koncertní znovuspojení, nebo připouštíte možnost nové společné desky, případně živé nahrávky?
Pavlica: O nové desce zatím neuvažujeme, ta může vzniknout za předpokladu, že vytvoříme od základu nový repertoár.
Redl: Když bude záznam koncertů zajímavý, není důvod ho nevydat a třeba doplnit o něj aké bonusy. Nikdo z nás by nic nenamítal ani proti studiovému albu. Ale na to první dozrával materiál dlouhých sedm let, tak nevím. Vím jen, že ani Jirka, ani já nemáme chuť něco narychlo spíchnout. To jsme nedělali ani v době, kdy nám za to nabízeli poměrně hodně peněz.
Autor je hudební publicista
© 2016 Vlasta Redl / Všechna práva vyhrazena
Vlasta Redl & kapela, manager@redl.cz, www.redl.cz, CZ