Léta fetování přinesla ovoce ! Chinaskám jeblo ! Malátný na pracák ?
(Takhhle nějak budou asi už zhruba za pár týdnů vypadat titulky bulvárního tisku.)) Ale nepředbíhejme.
Minulý týden se mi do baráku na pár dní nastěhovala kapela Chinaski. Nedalo se tomu zabránit. Povím vám, jak se to všechno nešťastně seběhlo. Kluci si v létě - zjevně účinkem tropických veder - vzali do hlavy, že si ze svojí (docela bigbítové) desky udělají akustický TV koncert - Rockfield unplugged.
Výborný nápad, řekl jsem jim tehdy, neznám rychlejší způsob, jak přijít o publikum, než ty hitůvky, kvůli kterým na vás ty davy chodí, co nejvíc překopat, abyste všechny totálně nas*ali. Tohle nedopadne dobře, varoval jsem je. Ale koneckonců - co je mi do toho, že, povídám… Chvíli bylo rozpačité ticho a pak se mě zeptali, jestli bych prej s nima na tom nechtěl dělat já, a blebleble, a že to tady nikdo jinej líp neumí… zkrátka někdo jim o mně evidentně něco nakecal (a já moc dobře vím kdo !)).
Jejich nabídka sice zabrnkala na moji ješitnost - Chinaski jsou momentálně na všech akcích headliners, takže by to byla velká čest pro kohokoli - ale co já s tím ?
Nikdo ještě neudělal za pár týdnů z rockové kapely folkovou, a i kdyby to šlo (ale ty to zvládneš, plácali mě po ramenou, my ti, Vlasto, věříme !), potřeboval bych na to tak tři roky, řekl jsem jim, a vy to chcete už v září hrát… Díky, kluci, to mě fakt těší, že jste si vybrali právě mě, pravím, ale nechci, aby mě pak vláčeli tiskem a po všech webech a sítích jako škůdce a hrobníka vaší hvězdné kariéry.
Představil jsem si ty jejich (již opět malé) byty, plné plačících, podvyživených dětí v dupačkách ze secondhandu, jejich (kdysi šťastné, svěží a elegantní) nyní již strhané, nevyspalé manželky (které si též už musely vzít nějakou práci na doma), jak je časně ráno vypravují s bandaskami a svačinami na šichtu kamsi do továrny… Představil jsem si též hloučky jejich bývalých skalních fandů, které obléhají kulturáky, kde hraje naše kapela a házejí nám do oken cihly, zabalené v toaletních papírech, popsaných výhružnými vulgarismy… Rozhodl jsem se, že tu nabídku odmítnu, ale nahlas jsem řekl jen že si to musím řádně rozmyslet.
Několik měsíců jsem se pak před nimi skrýval s vypnutým telefonem, po putykách, po levných barech, kam by jim - při jejich příjmech - stud nedovolil vkročit, ale nakonec mě přece jen někdo udal (asi hudebníci z konkurenčních kapel, kterým se jejich nerozumný nápad náramně hodí do krámu) a tak se stalo, že minulou středu před domem zabrzdilo několik limuzín, z nichž rázně vystoupily nejprve ozbrojené gorily (které hbitě prohledaly dům a stáhly mě za nohu z okna, kterým jsem chtěl vyskočit) a pak již vešlo našich šest neohrožených pop-stars, doprovázených jen skupinkou nejnutnějšího služebnictva, kadeřníků a ochutnávačů jídla, za kterými šlo několik nosičů s věcnými dary, z nichž poslední mi tlačil do garáže krásný nový černý Harley-Davidson.
Co jsem měl dělat? A tak jsme zadrátovali nástroje, zapnuli zeslabovače a začala se psát jedna z nejsmutnějších kapitol historie tohoto kdysi tak nadějného, perspektivního souboru, kterou jsem v duchu pro sebe nazval příhodně ZAČÁTEK KONCE CHINASKI.
Kdo ale dával ve škole pozor, ten ví, že tragedie a komedie je obvykle stejný příběh, jen vyprávěný jinak, proto zakončím vesele - ať už tahle spolupráce dopadne jakkoli, jsem rád, že u mě ti kluci byli, že tu bylo fakt veselo (ach, ten teambuilding !), že jsme s Frantou v hospodě zvrátili nepříznivý vývoj zápasu ČR-Kazachstán, že místo abych se musel jako všichni smrtelníci trmácet někam na jejich koncert, hráli mi tu celé dny Chinaski v mém vlastním obýváku (a ještě k tomu zadarmo !)) cosi, co vznikalo až tady, takže jsem měl tu čest být první, kdo to slyšel…
A že jsem si za ty tři dny (když jsem zrovna nevařil) mohl zahrát i já do jejich písniček (na kytaru, klapky, nebo co jsem zrovna popadl) cokoli, co mě zrovna napadlo, a co už nikdo nikdy neuslyší.
No, řekněte sami - co by za to jiná holka dala !
P.S. To be continued… Příští týden jedu pro změnu já za nima do Prahy. Jsem pevně odhodlaný reprezentovat v pražských nálevnách a hašišových doupatech stejně vzorně, jako oni u nás. Ještě přesně nevím u koho budu bydlet, ale beru si vlastní škrabku na brambory a navrhnu M., že by se mohlo zkoušet na některé z jeho chat, u Strakonic nebo u Písku.
(Dokud ještě nějaké má.))