Na novém shopu usilovně pracujeme  Olda 

Milý Rockerre,

většinu toho, co Ti teď tady vložím jako odpověď na Tvoji otázku, jsem napsal už po příjezdu. Ale chtěl jsem to nechat trochu uležet. :-)

Výprava do Rumunska byla úžasná a moc poučná, řekl bych až objevná. Od jara jsem byl permanentně zapřažený, když se nehrálo, psal jsem ve dne v noci knížku (pro kterou si zítra jedu do tiskárny)), věděl jsem taky už na jaře, že se to do srpna nezlepší, nebyl tam ani jeden týden bez hraní, a tak mi bylo jasné, že už mi na konci léta ze všech těch festivalů, přehlídek a poutí s tradičně katastrofálním ozvučením začne asi hrabat, a že budu naléhavě potřebovat aspoň na týden vysadit a někam odjet, a tak mě naše Lucie, která už tam hrála, nemusela zas tak dlouho přemlouvat a rozhodl jsem se, že tu nabídku přijmu, přemluvím kapelu a že si - pro utužení kolektivu - uděláme týdenní výlet někam do Transylvánie, ozdobený koncertem zdarma pro naše krajany v Banátu. 

Byl jsem v Rumunsku poprvé v životě a velice rychle jsem si musel vyhodit z hlavy celou řadu předsudků. Všude kam jsme přijeli, jsme se potkávali s lidmi, se kterými byla radost pobýt, popít a poplkat, neb cizími jazyky tu, zdá se, mluví asi i na venkově víc lidí než u nás. Opravdu hodně potupným zjištěním bylo, že rumunské dálnice, které si tam za posledních deset let za peníze EU postavili, jsou mnohem rovnější než ty naše nebo slovenské a maďarské. Ivan, který do Rumunska jezdil pravidelně už od studií o prázdninách na vandry, řekl, že tady všude, co jsou dnes ty křoviny, bývaly dřív pastviny a pole. I tak si tu asi vypěstují víc než potřebují, ve srovnání s Čechami je to gigantická krajina, s obrovskou rozlohou zemědělské půdy a když jsme se snažili přijít na to, z čeho ti Rumuni mohli tak záhadně zbohatnout, když je to tu samý keř, shodli jsme se, že si asi nechávají od Unie dobře platit za to, že na velké části území nepasou a nepěstují nic. Ale to už známe z románu Hlava XX.

Asi úplně největším šokem pro mě bylo, že jsme tam za celý týden skoro ani nezahlédli žádného Roma, ačkoli celý život poslouchám, kolik jich tam žije (natož nějaké davy romských dětí žebrajících na každém rohu, o kterých jsem často slýchal vyprávět - s výjimkou dvou "bílých" dospělých profesionálních somráků)). A já se tolik těšil, kolik dobrých skutků pro ně vykonám (s bankovkami, které jsem si, blb, hned za čárou vybral z bankomatu a půlku jsem si nechal rozměnit na drobné)) ! 

A stejně mi to pak pořád vrtalo hlavou. Kde jsou - ptal jsem se svého staršího, chytřejšího bratra, když jsem se vrátil domů. Chceš vědět, kde všichni jsou ? Jsou v Dublinu, v Berlíně, ve Stockholmu, v Londýně… Aha. Naštěstí jsme pořád potřebovali někde parkovat, a tak jsem všechny drobáky stejně utratil. Dobrý skutek jsme nakonec ale přece jen vykonali a nebyl by důvod té krátké zastávky s koncertem a přespáním v Banátu litovat, kdybych si za tu jednu pečenou krkovici, kterou jsem tam dostal jako honorář, nemusel vyslechnout a přečíst tolik "chvály", že se mi z toho pak ještě pár týdnů chtělo zvracet. 

Myslím, že organitátoři Banátu nemají zapotřebí lhát zájemcům o jízdenky, že "hlavní hvězda festivalu" - jak jsem si přečetl později - s nimi pojede autobusem. I bez toho by měli vyprodáno. Na ten festival jsou všude jen ty nejlepší reference. Já jsem samozřejmě nic takového nikomu neslíbil (a popravdě řečeno, neumím si ani představit, že bych to fyzicky byl schopen vydržet), ale nikdo mně o to ani nepožádal.

Byla to HLAVNĚ ta vidina, že si pojedu vlastním autem, s kým chci a kudy se mi zachce a trochu si po tom Rumunsku zavandrujem, co mě zvedlo od stolu a přimělo vyrazit do světa. Bylo to taky první, co jsem řekl Karlovi do telefonu. Je bohapustá lež, co o mně tvrdí nějaký špatně zaplacený lhář na stránce Banátu - že jsem se (asi abych dal všem najevo, jak jsem namistrovaný) na poslední chvíli rozhodl nejet autobusem. Co to je za kus prasete, které mě takhle sprostě polije špínou ? Půlka z vás, předpokládám, namítne - no a co, vždyť jde o hovno… 

Nechci být zlomyslný a proto vám, kteří byste považovali za prkotinu, kdyby někdo neustále špinil vaše nezištné úmysly a drobnými zkresleními fakt z nich dělal evidentní rozmary debila, anebo by je veřejnosti klasifikoval jako úmyslný podvod, přeju, abyste se v podobných prkotinách nikdy neoctli, ani na jedno odpoledne, a to ani ve chvíli, kdy budete za celý svůj život nejsilnější, protože to je fakt věc, která dovede srazit na kolena i velkého chlapa.

O jízdě autobusem se mnou nikdo nemluvil.  

Nikdo mě ale ani nevaroval, že tahle klamná informace je součástí obchodní nabídky, protože to bych to hraní asi zrušil, třeba i na poslední chvíli, i když mě organizace dopravy kapely a aparátu stála asi tři týdny telefonování a stressu (Mates se chytal na důležité zkoušky, bez kterých by ho nepustili do dalšího ročníku, Michal měl druhý den večer už hraní, Petr s bypassem měl strach z dlouhého přesunu za rekordních teplot atd. atd., zní to nabubřele, ale musel jsem sehnat nějaké auto s klimatizací, a jedno, které pojede po dálnici rychleji, než povoluje limit, takže jsem nakonec přemluvil jednoho norského diplomata... Bylo taky třeba najmout někoho, kdo by v Brně naložil a na zpáteční cestě zase převzal nástroje a aparáty, což byl sám o sobě horror, autobusy měly zpoždění, mezitím se setmělo a na parkovišti u brněnského nádraží se válela hromada věcí asi tak za půl milionu, které hlídal Karlův syn... Když jsme se to dozvěděli, obvolávali jsme (už z Rumunska) naše brněnské kamarády, ať tam proboha zajdou a počkají tam s ním, než ten autobus konečně přijede. Parkoviště před brněnským malým Tesco věru není místo, kde by člověk nechal neozbrojeného syna v invalidním důchodu hlídat volně pohozenou hromadu drahých nástrojů... Nu což. 

Ale nakonec jsme to s pomocí přátel všechno nějak zvládli a kromě urážek a nepravdivých nařčení (na které jsem skoro už zvyklý i po koncertech, kdy jsem žádný dobrý skutek nevykonal), které se ani po jejich akci (která mě stála jen na dopravách a ubytování kolem třiceti tisíc) nikdo z pořadatelů neobtěžoval uvést na pravou míru - třeba už jen proto, aby očistil moje jméno, když už jim bylo dost dobré pro jejich kšeft - to vlastně bylo všechno hrozně fajn. I ten koncert, kde nám nehrály ven všechny nástroje (no bóže, ty toho naděláš, fajnovko) i ten pán, co o mně - těsně po koncertě, při kterém jsme ze sebe za všeobecného jásotu (zřejmě ovšem ne celého publika) vydali úplně všechno - prohlásil do jakési dokumentární kamery s ne zcela příčetným akcentem - Vlasta Rédl ? Ten je úplně v prdeli ! 

Tož, přátelé, to je asi tak stručně celá pravda o našem zájezdu do Rumunska. Rumunsko je krásné, i Banát je krásný, určitě se chci do Rumunska ještě někdy vrátit, a snad i do Banátu, jako turista či krajan.

Jako "hlavní hvězda festivalu" už ale určitě ne. Jednou mi to stačilo.